Role státu - občan jako zákazník

Stát je tu pro občana - ne občan pro stát.

Jaká je dnešní role státu?

Aniž bych zabíhal do filozofických či právních definic státu, z hlediska běžného života občané platí státu (obvykle formou daní) za to, že pro ně stát zajišťuje některé služby. Jde o společenskou dohodu: stát zajišťuje pro občany společné služby, občané mu za to platí a zaváží se dodržovat pravidla státem určená.

Příklad: Typicky stát pro občany zajišťuje bezpečnost (policie, vojsko), definování a prosazování jednotných pravidel (legislativa) a soudní systém, dopravní a energetickou infrastrukturu a mnoho dalšího.

Neustále rostoucí počet pravidel, příkazů a povinností občanů vůči státu a současně slabý důraz na kvalitu, rychlost a přívětivost služeb státu pro občany je dnes velkým problémem.

Nedůvěra k občanovi je ze strany státu neopodstatněná.

Základní premisa státu je, že občanovi se nesmí věřit. To znamená, že kdykoliv občan podá žádost, je potřeba ji napřed důkladně zkontrolovat, zjistit, jestli se občan nesnaží o podvod, a teprve potom ji vyřídit. Občan je vůči státu postaven do role prosebníka, poddaného, který je povinen požádat o věc, na kterou má ze zákona nárok. Stát, v podobě úřadu, posoudí žádost občana a o nároku rozhodne. Těžko soudit, zda za tímto přístupem je zvyk (dělalo se to tak vždy) či snaha o nadřazenost (úřad o žádost rozhoduje, nikoliv pouze zpracovává), ale tvrdá data ukazují jasně, že nedůvěra státu je neodpodstatněná.

Příklad: V průběhu roku 2020 vyplácelo Ministerstvo financí COVID podporu na základě každé žádosti a jejich oprávněnost kontrolovalo až zpětně. A na konci zjistilo, že pokusů o podvod byly promile procenta. To znamená zcela nepatrné množství lidí podvádělo. Přesto drtivě většinový přístup úřadů je, že občan je nedůvěryhodný.

Pohodlí pro úřad, nezájem o občana.

Postupem času se úřední proces přizpůsobil zvrácené logice nedůvěry a potřebám a omezením jednotlivých úřadů. Realizace “agend” a legislativa - úřední postupy - jsou přizpůsobeny omezením úřadů a státu, nikoliv potřebám a pohodlí občanů. Dlouhodobě a plošně neexistuje motivace a ochota ke zlepšování kvality služeb pro občany, průběžně a kontinuálně, naopak je preferována cesta neměnnosti procesů.

Velikost státu.

Tématem, které se pravidelně objevuje, je propouštění úředníků a zeštíhlení státní správy. A to zejména v situaci, kdy počet státních zaměstnanců každoročně roste. Klíčovým pro podobné úvahy může být nově vzniklý katalog služeb, tedy kompletní soupis všech agend, které stát realizuje. Zákon č. 12/2020 o právu na digitální služby, který byl schválen v prosinci 2019 stanovil, že stát musí sepsat všechny úkony, které vykonává. A je neuvěřitelné, co se tam člověk dočte – jaké podivné věci stát dělá.

Příklad: “Ono se to tak nějak všeobecně ví, co stát realizuje, ale nikdo to neviděl na jedné hromadě“

Tento seznam všech úkonů „všeho na jedné hromadě”, bude nástrojem pro to, abychom si řekli: O tuto část stát zmenšíme. Zmenšit počet úředníků bez zmenšení řešených agend nedává smysl. Agendy dané zákonem se musí provést. Pokud nebudou automatizované, zmenšením počtu úředníků se jejich práce pouze přenese ze státu na soukromé firmy. Tak, jako se děje ve velkém v současné době.

Příklad: Národní sportovní agentura a vyplácení nárokových dotací sportovním klubům v roce 2020 (viz výsledek kontrolní činnosti NKÚ v roce 2020).

Důvody současného neutěšeného stavu digitalizace státu:

• Roztříštěnost a decentralizovaný vývoj ICT jednotlivých resortů. Nejednotná a složitá rozhraní veřejných služeb, pomalý postup digitalizace veřejných služeb.
• Silná závislost ICT resortů na velkých dodavatelích, vendor lock-in, proprietární uzamčení na jednom dodavateli, velmi vysoké náklady na nákup a provoz.
• Pomalé tempo rozvoje e-Governmentu, zaměřeného primárně na centrální služby v pozadí, tj. předpoklady digitalizace veřejných služeb.
• Slabé pravomoci řízení ICT státu na úrovni náměstka ministra vnitra, není prioritou na úrovni ministra.
• Minimální pravomoci, rozpočet a tým vládního zmocněnce pro digitalizaci.

Centrální digitální autoritu v tuto chvíli v České republice nemáme a prozatím existuje pouze Úřad digitálního zmocněnce u Úřadu vlády ČR, ten však nemá pravomoci ani mandát k vytvoření takovéto autority.

Odbor Hlavního architekta na Ministerstvu vnitra zas tento úkol plní pouze ve velmi úzké oblasti – enterprise architektury.

Existence centrální digitální autority, která by dohlížela nad jednotným vznikem a fungováním státních digitálních služeb, je zcela běžná ve všech moderních státech a ve většině z nich už existuje déle než 8 let.

Řešení

Musí vzniknout jedno centrální digitální místo, autorita respektovaná napříč celou státní správou, která bude efektivně plnit svůj úkol: Digitální agentura České republiky (DAČR) realizuje základní motto digitalizace:

Stát je tu pro občana - ne občan pro stát.